Historie objektu

Při pátrání po historii tohoto místa jsme vycházeli z pamětí let minulých, archivů a kronik k místu se vztahujících. Hlavním historickým pramenem se pro nás stala kniha místního rodáka - pana Vojtěcha Mareše, kterou pod názvem O minulosti obce Boršova vydala místní kampelička v Boršově a vytiskla knihtiskárna A. Wimr z Českých Budějovic v roce 1938. V knize je založen i rukopis pojednávající o historii obce Poříčí, která byla do 2.světové války samostatnou obcí. K vydání této knihy už ale v souvislosti s obsazením Československa a začátkem 2.světové války nedošlo…

Snímek katastrální mapy kolem roku 1880

V rukopise je uvedeno:
Panství poříčské (tak nazýváno na rozdíl od dvorce) získal r. 1535 Adam Sudek z Dluhé a někdy před r. 1540 prodal je i s krčmou u budějovické silnice Janu Křenovcovi z Křenového. Tato krčma u silnice jest pozdější hostinec Cukrmandl, nebo tudy šla stará silnice. Nad vesnicí Poříčí bývala při staré silnici z Českých Budějovic přes Kaplice do Rakous hospoda č. p. 14 a říkalo se jí Na Cukrmandlu.

Jak povstalo toto podivné jméno? Je psáno v katastru josefském z r. 1785 Zuckermantel a stejně i v žádosti opata dominikánského kláštera v Českých Budějovicích z r. 1783 o povolení přeložit tuto hospodu na novou silnici (dnes Včelnou). Později je psáno Zukermantl, Zuckermandel, česky Curkrmandl. Původní jméno se shoduje se jmény obcí v severních Čechách. Silnice, která vedla dále od této hospody, stoupala do vrchu Mnichovce a rovněž oba uvedené Zuckmantly leží v hornatých krajinách, bylo tedy zde i tam často zapotřebí přípřeže. Snad mělo to jméno být správně psáno Zugmandl, označující přípřeží a muže, který ji doprovázel a s ní se vracel. V lidové mluvě se pak jméno změnilo na Cukrmandl pouhým přetvořením.

Smlouvou ze dne 29. září 1789 byla hospoda prodána poddanému Janu Wagnerovi, který podle smlouvy musel setrvat v katolické víře, měl žít v bázni Boží, vystříhat se klení, nesměl přechovávat tuláky ani žebráky. Pivo byl povinen odebírat z vrchnostenského pivovaru v Poříčí, měl živnost zlepšovat a dobře hospodařit, jinak by byla hospoda svěřena jinému. Měl obstarávat i hájení lesů, nutno-li i služby lovecké, při čemž měl ulovenou zvěř odevzdávat své vrchnosti za levnou odměnu. Pytláky měl stíhat. K hospodě patřilo 6 strychů výsevku polí a zahrada. Úrok činil 20 zlatých ročně a paušál 300 zlatých. Směl si držeti 2 kusy hovězího dobytka, 4 ovce a 3 vepře. Novostavby směl podniknout jen se svolením vrchnosti, podobně i prodej a zadlužení byly vázány na její svolení.

Majitelé podle pozemkových knih:

Č. p. 14. – původní hostinec Cukmantl (Cukrmandl), vrchnozemské úrokové pozemky 2 jitra, 93 čtver. sáhů polí, 138 čtver. sáhů louka, další pozemky 3 jitra 402 č. s. polí, 2 jitra 784 č. s. luk. Dědičný úrok 20 zl. Povinnost čepovati jen vrchnostenské pivo z pivovaru v Poříčí, dozor nad vrchnostenskými lesy a jiné závazky. Vyvazovací jistina 177 zl. 35 kr., roční splátky 8 zl. 52 kr.
Od roku 1713 - Ondřej Rosenkranz,
od roku 1789 - Jan Wagner,
od roku 1805 - Václav Dvořák,
od roku 1850 - Ant. Dvořák,
od roku 1861 - Jakub Dvořák a Kateřina Dvořáková,
od roku 1895 - František a Terezie Němečkovi,
od roku 1913 - Jan Němeček,
od roku 1920 - Marie Němečková jednou polovinou,
od roku 1946 - Jan Němeček
od roku 1992 - Jan Němeček

Pivo českobudějovické nemívalo špatnou pověst a přece mělo co bojovat s konkurencí. Vyvstal jim konkurent velmi houževnatý, který se odvážil soutěžit s jejich pivem přímo v jejich městě. Byl to majitel poříčského panství a pivovaru, klášter dominikánský v Budějovicích. Dbal pilně o to, aby se odbyt jejich piva vzmáhal i zřídili si ve svém klášteře výčep piva, kde čepovali nejen pro sebe, ale i pro m칝any přes ulici. Měli značný odbyt. To vzbudilo ovšem značnou řevnivost právovárečníků budějovických, kterými byly staré rody m칝anské, usedlé v městě do roku 1600. V době od 14. února do 19. prosince 1780, tedy za deset měsíců, bylo do kláštera z Poříčí dovezeno 321 a půl sudů poříčského piva. Uvážíme-li, že sud míval dva až dva a čtvrt hl, nebylo toho málo a tedy nebylo ani to poříčské pivo tak špatné a drahé….

Nyní si povšimněme Poříčí. Blízkou nad vesnicí vedla stará silnice z Čes. Budějovic, vedoucí dále přes Kaplici do Rakous. Táhly tudy za starých časů formanské vozy se zbožím z dovozu a vývozu a v pohnutých dobách i vojska, a za nimi marodéři a všelijaká nevítaná čeládka. Hlavně však dovážela se tu sůl do země, zvlástě když dosedli na trůn český Habsburkové, kteří měli na tomto svém obchodu zvláštní zájem. Proto byla tato silnice také lépe udržována. Když bylo za císařovny Marie Terezie započato se stavbou řádných silnic, došla řada i na naší silnici. Byla nově upravována, při čemž byla její část nad Poříčím přeložena dále nahoru, kudy jde ještě dnes.

Opuštěná část vedla dolem k hospodě Cukrmandl a dále přes vrch Mnichovec podél nynější železniční trati (směr Rybník a Horní Dvořiště) a je nazývána již v josefínském katastru krumlovská vozová cesta.
Hostinec ještě dobře prosperoval v období mezi světovými válkami. Tehdy byl cílem řady výletníků cestujících z Českých Budějovic vlakem do Pořící a okolí. Nedělní odpolední procházka na nedaleký vrch Mnichovec s výhledem na řeku a obec Boršov bývala zakončena posezením na Cukrmandlu. Zde se krom piva nabízely i tradiční pokrmy selské kuchyně.(chléb,sýr,tvaroh, mléko,podmáslí...).V altánu vyhrávala místní kapela a v zahradě hráli pánové kulečník.
Změnu přinesl postupný rozvoj osobní automobilové dopravy, která umožnila dosáhnout vzdálenějších cílů. Proto klesal i zájem o výlety vlakem do okolí.
Nakonec byl provoz hostince Cukrmandl ukončen v roce 1947.